Mám velkou radost a musím to napsat veřejně.
Před pár dny se přihlásila do naší uzavřené skupinky paní. Mám tam nastavené vstupní otázky, aby na ně musel člověk odpovědět a tím pádem se vyselektují falešné profily, roboti, trolové apod.
A paní napsala: „Jsem babička, mám autistické vnouče a chtěla bych najít informace a inspirace na hry a výlety, abych mohla být svému vnoučeti skvělou babičkou.“
A já to čtu… čtu si všechny vaše odpovědi…. a úplně mi spadla brada. Říkám si: „Wow, to je odhodlaná paní, statečná žena a už teď je skvělou babičkou, protože se zajímá. Má snahu to téma pochopit, shánět informace a být oporou svému vnoučeti.“
A já mám z toho dobrý pocit. Že se blýská na lepší časy. Vypadá to jako samozřejmost, že? Ale není. A já to vím moc dobře, že to není samozřejmost. A většina z vás to ví také. Často mi totiž maminky píšou, že se prarodiče za své jiné, speciální, divné vnouče stydí. Nechtějí s ním mít nic společného. Dělají, že neexistuje. Věnují se zdravým vnoučatům, ale tohle divné dítě odmítají.
Někdy to ani není tím, že ho odmítají, ale prostě neví. Neví, co si s ním počít. Tohle dítě nefunguje tak, jak jsou oni zvyklí. Přeci už nějaké děti vychovali. Ale co je tohle? Malý Tarzan. A oni neví, co s ním. Obviňují jeho rodiče, že to je jejich chyba. Že ho špatně vychovávají. Někdy mají strach. Že ho nezvládnou. Že jim utíká. Že něco rozbije. Že si ublíží.
Chápu a rozumím všem těmto přístupům. Ale tady je právě vidět ten obrovský rozdíl mezi lidmi. Je to ve způsobu řešení problémů.
Problém:
Utíkám.
Odvracím se.
Dělám, že neexistuje.
Nebo se zajímám.
Nevím, ale hledám informace.
Už jen ta ochota to pochopit, otevírá nové cesty.
Klobouk dolů všem odvážným prarodičům, kteří mají ochotu se zajímat a být svým vnoučatům skvělou babičkou, skvělým dědečkem.
A kdo máte to štěstí, že takovou babičku nebo dědečka máte, běžte jim poděkovat, protože to není samozřejmost.
Vítek měl štěstí na skvělou babičku. Často jsem na ně koukala a kroutila hlavou, když mu moje mamka šimrala na ruku „vařila myšička kašičku“ nebo na nožičky „kovej, kovej kováříčku“, když tomu přeci Vítek nerozumí. Dneska to po letech dělám sama, protože vím, že to na něj mělo velký vliv, i když tomu nerozuměl.
Často mě moje mamka vytáčela tím, že říkala, že z toho Vítek vyroste. Věděla jsem, že to není pravda. Že z autismu nevyroste. No, a po těch letech vidím, že z toho Vítek opravdu vyrostl. Ne z autismu. Ale z určitých okolností. Není tak divoký, není tak nevyzpytatelný, není tak neklidný a rozevlátý. Je to pořád autista, ale je to prostě lepší. Určitým způsobem měla moje mamka pravdu. A to je také důležité, věřit v ně. Že budou dobří. A oni budou. Svým způsobem.
Jednou jsme takhle šli na procházku společně a moje mamka zase na Vítka mluvila a já věděla, že jí nerozumí. Najednou mě přepadla taková vděčnost, že to pořád zkouší. I když já už jsem přestala. Viděla jsem, že má pravdu, že to prostě člověk pořád musí zkoušet. Akorát… někdy už prostě člověk otupí a pak je dobré, aby tam byl někdo další, kdo udrží tu setrvačnost. Říkám: „Mami, děkuju, že máš Vítka ráda.“
A ona na mě kouká, co to plácám. Vždyť je to samozřejmost. A já jsem věděla, že není. Že to není samozřejmost, ale velké štěstí.
Díky, mami.
Uzavřená skupinka pro rodiče (i prarodiče) autistických dětí zde – https://www.facebook.com/groups/zivotsautistouuzavrenaskupina
