Pro sourozence autistů je to těžké.
K této mojí větě jsem obdržela rozsáhlý komentář, ve kterém mě neznámá paní obviňuje a soudí.
Tak samozřejmě, tohle je moje slabé místo. Sourozenci autisty. To je těžké téma pro všechny rodiče. Udělali dost? Udělali, co mohli? Jak se to projeví na jejich dětech v budoucnu? Neponesou si trauma? Jak to ovlivní jejich rozhodování, styl života a vztahy?
Já nepotřebuji nikomu a nic vysvětlovat, vím, že jsem udělala, co jsem mohla. Po rozvodu se třemi dětmi, po večerech práce, jinak by nám ty peníze chyběly. Ve škole jsem odmítla pro Vítka úkoly, že to je pro mě práce navíc, kterou už nezvládám.
Ale chodili jsme do přírody, jezdili na výlety, děti jsem vozila na kroužky a podporovala je ve vztazích s kamarády. O celé situaci jsme hodně mluvili. Komunikace je důležitá. Nezlehčovat jejich pocity. Hledat možnosti.
Dneska jsou moje starší děti dospělé. Mohla bych zhodnotit výsledek? Nejsem si jistá. Myslím, že ty emoce jsou stále příliš čerstvé. Je potřeba odstup. Výsledek není takový, jaký bych si přála. Já vím, že jsem udělala, co jsem mohla. Teď už záleží na druhé straně, jak s tím naloží.
I toto téma probírám s psychoterapeutkou. Když se mě zeptala, co zrovna prožívám, tak jsem jí řekla:
„Často jsem měla výhrady proti svým rodičům, že něco udělali nebo naopak neudělali… no a dneska jsem sama matkou, která udělala spoustu věcí možná špatně, protože neměla jinou možnost….“
Najednou to vidím z obou stran. A vidím, že ačkoli s tím nejsme spokojení, je to tak, jak to je. A tak je to v pořádku. Každý dostal ty impulsy, které si teď má vyřešit. Nelze nic neřešit. Každý si něco řeší. Ať už má doma autistu a nebo ne.