Občas vídám na diskuzích otázky rodičů, jejichž dítě dostalo potvrzenou diagnózu autismu, jak s tím mají žít dál?
Dalo by se předpokládat, že ve skupině, kde jsou téměř všichni rodiče autistů, dostanete adekvátní, praktické, smysluplné a laskavé odpovědi. Přeci si tím všichni prošli.
Ale já se někdy nestačím divit.
Obviňování, co jste to za rodiče, cožpak nemilujete své dítě takové, jaké je?
Zesměšňování, a čím se jako změnilo, když má teď papír a před tím ne. Přeci je vše stejné.
Rady typu – musíte se s tím smířit, musíte to přijmout…. jistě, ale jak, že?
A ti rodiče jsou v tom zase sami. Neuspěli ve svém vlastním okruhu lidí, kteří by jim měli rozumět. A radši se už na nic neptají.
Budu o tom ještě psát delší článek, ale dnes jen tak krátce:
Obdržením diagnózy se vám zhroutil svět? Samozřejmě, už nikdy nebude stejný. Ale … to neznamená, že bude horší. Bude prostě jiný.
Nevíte, jak se smířit s diagnózou? Samozřejmě, je to nová situace a nikdo vás na ni nepřipravil. Nejde to hned. Je to proces, který potřebuje čas. A u každého trvá různě dlouho. Někomu stačí pár měsíců, někomu nestačí pár let. Mně osobně to nejhorší období trvalo půl roku. Půl roku jsem po nocích brečela. Další vrstva smíření mi trvala několik let. Dejte tomu čas. Uvědomte si, že teď procházíte náročným obdobím a buďte na sebe laskaví.
Nevíte, jak teď budete dál žít? Samozřejmě, nikdo to v tu chvíli neví. Zase pomůže čas. Postupně si poskládáte život tak, jak potřebujete, podle nových pravidel.
Znamená to, že nemáte rádi své dítě, protože dostalo diagnózu? Ne, samozřejmě že ne. Milujete své dítě i nadále úplně stejně jako před tím. Jen ty kulisy a pravidla hry budou pro vás jiná, než jste si původně mysleli. A to potřebuje čas, abyste zjistili, co vlastně potřebujete a jak, naučit se nové věci, zvyknout si na to a zakomponovat do svého života.
Takže buďte úplně v klidu, když bude mít někdo blbé kecy. Máte právo na to, být kvůli dignóze smutní, naštvaní, vykolejení, zoufalí. Klidně buďte. Je potřeba dát čas tomu, to všechno prožít.
