2.4. je světový den autismu. Lidé se oblékají do modrého, aby vyjádřili svoji podporu. Budovy svítí modře. Modrá barva má symbolizovat komunikaci, která dělá autistům potíže. Na obrázku jsou zobrazené typické příznaky autismu, ale každý autista je jiný, nemusí to tedy platit pro každého. Vítek třeba navzdory tomu obrázku má rád společnost, přijde se pomazlit a nevadí mu oční kontakt.
Vítek dostal diagnózu dětský autismus ve třech letech, když měl nastoupit do školky. Protože už jsem měla dvě starší děti, věděla jsem, že Vítek nebude schopný ve školce obstát. Nemluvil, nechodil na záchod ani na nočník, byl stále na plenách, nereagoval na pokyny, dokonce ani na svoje vlastní jméno, nedokázal si říct, co potřebuje, nejedl příborem a neuměl se napít z hrnečku.
Probírala jsem tyto skutečnosti s dětskou lékařkou, která mě uklidňovala, že kluci jsou pomalejší, a že to dožene. Že je to třetí dítě, a že mám na něj málo času. Věnovala jsem se mu úplně stejně jako jeho sourozencům, naopak měl navíc tu výhodu, že byl díky nim od malička v dětské společnosti. Mohl naopak něco pochytit, odkoukat, posunout se dál. Ale nestalo se tak.
Poslala nás tedy na vyšetření ke klinické psycholožce, která okamžitě viděla, že je Vítek autista. Strávila s ním další dvě hodiny, kdy s ním dělala různé testy, pokoušela se ho zaujmout, sledovala, co dělá, jak se chová, zkoušeli drobné úkoly, aby mi posléze potvrdila počáteční podezření na autismus.
Když na to teď koukám zpětně, uvědomuji si, že příznaky autismu byly u Vítka zřetelné už okolo jednoho roku. Nemluvil, nedíval se do očí, nereagoval na řeč, občas to vypadalo, že je hluchý, ale to se v následujících vyšetřeních nepotvrdilo, nereagoval ani, když jsme ho zavolali jménem nebo se ho snažili jinak zaujmout, třepal ručičkama, poskakoval nebo chodil po špičkách. Jedl dokola jen 5 věcí. Vůbec žádné ovoce ani zeleninu jsem do něj nedostala. Vlastně těch příznaků bylo docela hodně, ale u ročního dítěte je to omluvitelné věkem. Může to být rozmar, který postupem času přejde. Vyroste z něho.
Dneska je Vítkovi 12 roků. Věkem opravdu některé příznaky zmizely, jiné se zase objevily nebo se v průběhu času různě měnily. Stále nemluví, a to vůbec, prostě ani slovo. Často to je lidem nepochopitelné. Ne, opravdu neřekne ani pá pá. Přestože nemluví, je dost hlučný. Projevuje se různými zvuky. Poskakuje. Doma na místě, ale i venku při chůzi. Je pořád jak na pérku. Neumí se obléknout. Je to zvláštní, některé věci denní potřeby se dokázal naučit. Sám si obuje boty a ve většině případech dokáže poznat, že jsou prohozené a srovná si je. Ale nerozliší mikinu od bundy. Triko si natahuje na nohy a ponožky zásadně patou nahoru. Nedokáže pochopit fyzické nepohodlí. Je mu očividně horko, ale má kapuci na hlavě a odmítá odložit mikinu. Přitom pláče, protože se mu něco děje a on nechápe co. Třepe prstem před obličejem, vypadá to, že někomu hrozí, ale je to jen nějaké repetitivní chování, kterým reguluje přetížení nervového systému. Pod tíhou velkého množství vjemů je podrážděný. Má nutkavé chování, které se různě mění. Dříve stále zapínal zipy, a to nejen mně, ale i cizím lidem. Momentálně pořád zavírá dveře a šuplíky.
Kromě tohoto zvláštního chování a občasných afektů, které mě dokážou docela vyřídit, tu jsou ale vlastnosti, které na Vítkovi oceňuji. Dokáže se radovat ze života takovým způsobem, že to je čistá radost z bytí samotného. Ze života, ze světa, z přírody, z větru, vody, deště či sněhu. Uvědomila jsem si, že taková radost ze života je pro člověka důležitá. A nenahradí ji radost z materiálních věcí. Bohužel často vídám, že u zdravých lidí tato radost ze života chybí. Možná nám tyto speciální děti ukazují, co je vlastně důležité.
Comments