S Vítkem chodíme rádi na procházky. Nejlépe každý den a nejlépe několik kilometrů. Když je nečas a padají trakaře, tak hledám jiné možnosti, protože zůstat s Vítkem celý den doma je riskantní. Potřebuje změnit prostředí aspoň na chvíli, jinak se nudí a je nevrlý. V takové dny nás většinou zachrání jump aréna s trampolínama, kde se dosyta vyskáče. Hodinka skákání a je z něj veselé a usměvavé dítě.
Takový den byl zrovna dneska. Vždycky rezervuji hodinu, kdy tam zrovna nikdo není, aby Vítek nepřeválcoval malinkaté dětičky. Dnes jsem také rezervovala jednu takovou volnou hodinu. Jenže tam přišli neplánovaně další zájemci a s Vítkem bylo na trampolínách dalších 5 dětí.
Naštěstí vše probíhalo v klidu, každý si hleděl svojí trampolíny a nikdo nikoho nepřeválcoval.
I když jsem pořád na Vítka koukala, stejně jsem si přečetla 18 stránek knížky, kterou jsem si s sebou vzala. Luxus. Většinou na to nemám čas.
Když skončila naše hodina a já oblékám Vítka, slyším malého chlapečka, jak šeptá mamince: „Ten kluk je takovej divnej. Furt si drží uši.“
Přestože jsem se věnovala Vítkovi, tohle jsem nepřeslechla a bylo mi jasné, že to není omyl. Že opravdu mluví o Vítkovi. Hned jsem si uvědomila, jak už jsem se naučila ho vidět jinak než ostatní. Má ruce na uších často. Pro mě už je to normální a neuvědomuju si, že pro jiné lidi to vypadá divně. Vlastně takhle chodíme i do obchodu a jen tak po ulici. A já si myslím, že vypadáme normálně. Ne, jsme divní.
A to ani nemluvím o tom, že Vítek občas piští, i v obchodě nebo na ulici. A mně to nepřipadá divné. Okolojdoucím lidem asi ano.
Zaplaví mě smutek. Je mi líto Vítka. Vždycky bude pro ostatní divný. Nikdy nikam nezapadne, nikdy nebude stejný jako ostatní. Je mi líto sebe. Vždycky budu divná matka divného kluka. Cítím tu divnost jako zátěž na ramenou a klesám pod tou zátěží. Chtěla bych, abychom nebyli divní. Abychom byli normální. Stejní jako ostatní. Aby si na nás neukazovali a nepovídali si o nás za našimi zády.
Koukám na Vítka. Piští, vesele se směje, drží si uši a mává prsty před očima. Sundavám mu protiskluzové ponožky, které musí mít na trampolíny a nandavám mu normální. Vím, že se za mými zády dívá několik lidí se svými dětmi a musí jim to připadat divné. 15letý kluk a máma před ním klečí a mění mu ponožky.
Podívám se na Vítka a usměju se na něj a Vítek se usměje na mě. Spokojený, vyskákaný v dobré náladě.
Budeme atrakce pro ostatní? Každý, kdo nás potká, si něco uvědomí. Třeba si maminky uvědomí, že jejich dítě je šikovné, když si nedrží uši a samo si převlékne ponožky. Stejně jako jedna maminka v obchodě, když se Vítek válel vzteky po zemi, tak hbitě poučila své dítě, že tady vidí, jak je to ošklivé.
Nedá se nic dělat. Je to tak, jak to je. Setřesu smutek a lítost z ramenou. Vím moc dobře, že by mi jen ubíraly energii. Každý z nás dostal rozdané nějaké karty a musíme s nimi hrát, jak nejlépe umíme. Litovat karet, které nemám, je ztráta času.
A tak pojďme hrát tuhle hru, jak nejlépe můžeme. S kartami, které máme.
Pojďme být divní hrdě.
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
