Dej toho autistu do ústavu a žij normální život

Jsem si jistá, že pokud jste rodič autisty, už jste toto doporučení dostali. Přesně to vyjadřuje tuto dobu, kdy se věci neopravují, ale vyhazují.

„No, tohle se holt moc nepovedlo, tak to vyhoď.“

Nepovedený kus. Zmetek. Hoď to do koše.

Jenže objekt, o kterém se mluví, není porouchaný spotřebič, je to porouchaná lidská bytost. A otázka je, jestli je skutečně porouchaná. Každopádně je jiná.

Neustále si lámu hlavu, jak je možné, že se tahle bytost dostala do světa, kterému nerozumí. Který ji přetěžuje. Hlukem, světlem, požadavky. Jak je možné, že nedokáže být v tomto světě spokojená?

Jsem přesvědčená, že uklizením do ústavu se nic nevyřeší. Komu to pomůže? Autista tady jednou je a potřebuje pomoc. A je celkem jedno, jestli se o něho postarají rodiče, náhradní rodiče a nebo pečovatelé v ústavu.

Každý z nich by jednoho dne měl poškrábané ruce, vytrhané vlasy a zničené iluze. Každý z nich by se jednoho dne ptal sám sebe, co pro něj může udělat, jak mu může pomoct, jak mu může zlepšit a zpříjemnit pobyt v tomto světě.

A druhá polovina věty – žij normální život. Vy žijete normální život? Jak vypadá normální život? Chodit do práce, kterou nesnášíme, dostávat za ni směšně málo peněz, které jakž takž stačí na živobytí, plnit nesmyslné požadavky, žít vedle lží, podvodů, násilí… to je normální život?

Starat se o autistu a pomáhat mu zapojit se do tohoto světa mi nepřipadá nesmyslné. Ale ano, přála bych si žít normální život… i s autistou za ruku. Aspoň o trochu více.

Pomohlo by tomu:

  • Více možností, jak svému autistovi pomoci
  • Více možnosti, jak pomoci rodičům se s tím vyrovnat
  • Více možností, jak pomoci autistovým sourozencům, případně dalším členům rodiny
  • Možnost zaplatit vysoké ceny nadstandardních terapií (v dojezdové vzdálenosti)
  • Občas nějaký čas navíc se nadechnout
  • Možnost si odpočinout a vyspat
  • Vidět i někoho jiného, že má našeho autistu rád
  • Vidět svého autistu šťastného

Dokud tohle bude utopie, budeme potřebovat ústavy. Ale věřím, že stejně jako utopické představy jednoho spisovatele, i tohle dojde jednou naplnění. Doufám, že ještě stihneme žít ten normální život. Aspoň o trochu více.

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *