Už o víkendu jsem si všimla po koupání, že má Vítek trochu oteklý paleček na levé noze. Když jsem se na to chtěla podívat, Vítek okamžitě schoval nožičku a podezřívavě se na mě podíval. Nepříjemná předtucha mi přelétla hlavou. Zahnala jsem ji. Třeba si to sedne.
Nicméně mi hned přilétla vzpomínka, když jsme to samé řešily s dcerkou asi tak před rokem. Nebylo to nic příjemného, ale ani nic hrozného. Zákrok na chirurgii trval 5 minut. Rekonvalescence trochu déle. Ale od té doby s tím není žádný problém.
U Vítka je to jiné. Je nevyšetřitelný a neošetřitelný. Jenom to, že si dnes nechá, ne zrovna moc ochotně a za doprovodu nespokojeného vrčení, ostříhat nehty na noze, trvalo 10 let.
V pondělí večer jsem koukala, že se to zhoršilo, více to nateklo a hnisalo. Polilo mě horko. Tak tohle se jen tak nezlepší. Požádala jsem Vítka o nožičku a zastřihla nehet, jak to jen šlo. Lepší, když to udělám já než Vítka trápit u doktorů.
V úterý to nebylo lepší, spíš naopak. Ve středu dopoledne už jsem dostala nutkání to řešit. Vidina státního svátku v pátek a víkend před námi, to by nemuselo dopadnout dobře.
Už jen představa toho, jak jdu s Vítkem na chirurgii, on vzteklej, já vystresovaná, lidi naštvaní, doktor bude nadávat, že se nenechá ošetřit…, mi spustila úzkosti. Takové úzkosti mám vždycky, když musím s Vítkem řešit doktory. Je to bohužel už taková vypěstovaná asociace z předchozích špatných zkušeností. Jen při představě, že s Vítkem vcházím do čekárny, jsem na omdlení, nemůžu dýchat, mám studené zpocené ruce, srdce mi bije a ruce se třesou…
A já vím, že to je zbytečné tam s ním chodit, protože se nenechá ošetřit. Přesto tam s ním musím jít, protože potřebujeme, aby někdo řekl, co se s tím teda dá dělat.
Sbalím Vítka, všechny průkazky a jedeme. Vítek vypadá spokojeně, že jedeme na výlet. V čekárně 4 lidi. Vítek si trochu zklamaně sedne, čekal, že to bude něco lepšího. Když vyjde sestra, dám jí s kartičkou pojištěnce i průkaz osoby s PAS. Zatím nám za 4 roky nebyl k ničemu, ale kupodivu nás sestra zavolá přednostně. Průkaz poprvé funguje! Jsem ráda, protože čekání v čekárně autistům stupňuje stres a nervozitu a může spustit nepříjemný afekt.
Uvnitř sundáváme ponožku, já rychle vysvětluji, že Vítek nemluví a nerozumí. Ponožku si sundat nechá, ale nožičku ukázat nechce, mává tam s ní jak s plácačkou na mouchy. Doktorka mávne rukou, že to je zbytečný, ale že to viděla. Je to zarostlý nehet a ošetření je potřeba v narkóze, jinak že by tam zalomila jehlu, kdybychom ho drželi, že to nejde.
Volá do nemocnice, jestli nás můžou hned zítra vzít. Můžou. To znamená, že se ve 14 h musíme přihlásit k hospitalizaci. To znamená za hodinu a půl. Vytřeštím oči. No, ty jo. Potřebuju ještě dojet domů, udělat něco k jídlu, vyzvednout staršího syna, zabalit a dojet tam.
Doma rychle udělám pizzu, tu můžu vzít i pro Vítka s sebou. Je mi jasné, že nemocniční jídlo jíst nebude. Udělám, co je potřeba a jedeme.
Při vstupním vyšetření v nemocnici Vítek hezky spolupracuje. Nechá se poslechnout a podívat do krku, zvážit, změřit výšku a změřit tlak. Dokud to jsou úkony, které ho neomezují v pohybu nebo nepůsobí bolest, tak je akceptuje.
Ubytují nás na pokoji na dětském oddělení. Jsme spolu v pokoji sami. Vítek měl s sebou tablet a koukal na Toma a Jerryho, byl sice trochu překvapený, ale docela spokojený. Když viděl, že jsem tam taky, tak byl v klidu. Otevřel si krabičku s pizzou a nic mu nechybělo.
Odpoledne a večer na nemocničním pokoji byl velmi dlouhý. Volala jsem Martinovi, aby přivezl Vítkovi gymnastický míč, tak to mu trochu rozptýlilo nudu a pomohlo kompenzovat stres a přebytek energie.
Ve 23 h dostal Vítek léky a uložili jsme se ke spánku. Vítek se dlouho převaloval a nemohl usnout, já čekala, až usne, což bylo tak po 2. h v noci. V 6 h budíček a jít do sprchy. Vítek byl sice překvapený, že je sprcha v neobvyklou dobu, ale nebránil se, vodu má rád. Pak proběhlo ještě nějaké vyšetření a léky a v 8 h přišly tři sestřičky a i s postelí Vítka odvážely na sál. Já šla vedle něj, aby na mě viděl a zůstal v klidu. Celou jízdu sledoval s pobaveným úsměvem. V ruce měl tablet, kde běžel Tom a Jerry.
Před sálem si Vítek musel přesednout na jinou postel a já se musela jít převléknout do erárního zeleného zdravotnického mundůru, včetně síťky na vlasy a roušky na pusu. Když jsem koukla do zrcadla, tak jsem zapochybovala, jestli mě Vítek vůbec takto pozná. Byla to minutka a už jsem byla zpátky u něj na sále. Tady se stala zbytečná chyba, že ho chtěli napíchnout do žíly, ale to se mu samozřejmě nelíbilo a začal se bránit, v takových chvílích bojuje o život, takže má ohromnou sílu, všechno strhal. Dali mu rajský plyn, za pár vteřin mu vypadnul tablet z ruky a já odešla čekat ven.
Bylo to opravdu rychlé, asi tak za 15 minut už ho vezli zpátky a už se probíral. Byl ale ještě utlumený, moc nevnímal a třásl se. Jeli jsme zase s postelí přes celou nemocnici na pokoj. Mezitím se docela probral a na pokoji zjišťoval, co mu na tělíčko nepatří. Začal strhávat kanylu a obvaz z nohy. Prali jsme se. Zlobil se, křičel, plakal. Já skoro taky. Držela jsem mu ruce, uklidňovala ho, že to je v pořádku a sestra mu rychle ještě něco dala na bolest a kanylu sundala. Když byla na odchodu, tak si strhnul obvaz z nohy. Zavázali mu to znovu. Přikryli, aby to neviděl, dostal tablet do ruky a tabletu do pusy na zklidnění. Uklidnil se, koukal na pohádku a za hodinku usnul.
Já jsem si konečně sedla ke snídani a padla na mě únava z nevyspání a stresu. Seděla jsem asi půl hodiny a koukala z okna na podzimní břízu. Přepadla mě lítost za Vítka, že nerozumí tomu, co se mu děje a přitom je to zákrok pro jeho prospěch, jeho zdraví, ale on to prožívá jako že se mu ubližuje. Tohle je fakt těžké. Péče o autistu je náročná, ale v domácím prostředí aspoň snesitelná. Když se neřeší jen autismus, ale k tomu další zdravotní obtíže, tak je to ještě náročnější.
Společně s obědem přinesli i propouštěcí zprávu, že můžeme jít domů. Vítek spal. Nechali jsme ho dospat a ve 14 h vyrazili domů. Těšila jsem se na kafe, to bylo první, co jsem si doma udělala. Než jsem ho stihla vypít, už mi Vítek nesl stržený obvaz. Hmm. Koukám na ten palec, nekrvácí to, dáme ponožku, ať na to nevidí a holt zůstane bez obvazu. Doma je Vítek překvapivě spokojený a klidný, leží, kouká na pohádky, tak se to snad rychle zahojí.
Praktické rady:
- Vzít s sebou do nemocnice nějaké věci, které má dítě rádo, aby mu pobyt zpříjemnily, u nás to byl ten gymnastický míč
- Vzít si s sebou pro dítě jídlo, nejlépe uzavřené, trvanlivé, které spolehlivě jí, protože pravděpodobně si z nemocniční stravy nic nevybere, Vítek snědl jen dva krajíce suchého chleba a jinak to zachránila domácí pizza, co jsem měla pro něj s sebou
- Co nejméně stresovat, vyhněte se věcem, které by mohly zvýšit úzkost nebo to zkusit jinak, sestry třeba mi předávaly věci na chodbě, aby nechodily moc dovnitř a Vítka nestresovaly, daly mi instrukce a léky jsem mu podávala já
- Vysvětlit doktorům a sestrám, abyste se vyhnuli čekání, pokud je to možné, u nás byl problém, že Vítek měl jít ráno na sál dříve, ale protáhlo se to o hodinu, my jsme sice byli na pokoji, to by nevadilo, ale před zákrokem se Vítek nesměl najíst a napít, a to problém byl, musela jsem ho udržet, aby ještě hodinu nepil
- Pokud je to možné, tak se vyhnout injekcím, tady třeba mu mohli dát ten rajský plyn rovnou a ušetřili bychom si boj kvůli napíchnutí žíly
- Pokud je to možné, buďte u svého dítěte do doby, než usne, lékaři by vám to měli umožnit
Storíčka z Instagramu, jak to probíhalo zde
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
