V sobotu večer čistíme zuby a já koukám, že tam je nějaká změna, tak chci po Vítkovi, aby pořádně otevřel a ukázal mi to. Nemá to rád, vždycky cítí, že to je nějaké podezřelé a je připraven ihned utéct. Ale viděla jsem to a nebyla jsem ráda. Ulomená stolička vpravo dole. A dost ulomená. Opatrně jsme vyčistili zuby a pak jsem ho ještě pozorovala, jestli ho to bolí, jestli kouše a tak, protože on mi to neřekne. Vůbec nevím, kdy, kde a proč se to stalo. Včera to nebylo, to jsem si jistá, protože to bych si při čištění všimla. Proto, pokud si vaši autisté čistí zuby sami, občas je zkontrolujte.
Přemýšlela jsem, co s tím, objednat se k zubaři není jednoduché. Autisty nikde neberou! Takže za několik let jsem prostě nesehnala Vítkovi zubaře, ani přes pojišťovnu. Jednou jsme byli akorát na zákroku až ve fakultní nemocnici v Plzni ze stejného důvodu – nebyla žádná jiná možnost.
V neděli dopoledne jsem se psychicky chystala, že pojedeme na zubní pohotovost do okresního města (Sokolov). Cítila jsem, jak na mě jdou úzkosti. To je bohužel z předchozích špatných zkušeností u lékařů, kdy Vítek nespolupracoval a my dostali seřváno.
S úzkostmi už za tu dobu umím docela slušně pracovat, tenkrát mi s tím dost pomohl kurz od Honzy z Metalearning „Úzkost a panika„. Ale nezmizely úplně. V takových stresových situacích se vždycky ozvou.
Do kabelky s sebou beru láhev vody, dvě mysli tyčinky, protože když má Vítek žízeň nebo hlad, tak jde hned do afektu. A všechny průkazy s sebou – průkaz VZP, průkaz ZTP/P a průkaz osoby s PAS. A jedeme. Vítka nijak nepřipravuju. Sice se většinou doporučuje, aby se komunikovalo, co se bude dít, ale v některých případech je lepší na to nijak neupozorňovat. Kdyby Vítek věděl, kam jedeme, tak by mohl chytit záchvat rovnou a ani bychom nevyjeli. Takže je potřeba i takové situace řešit individuálně.
Zubní pohotovost je ve 3. patře, když se tam dostaneme, tak s hrůzou zjišťuji, že jsou tam tři místnosti – plné čekajících lidí. Nooo…. tak to bude veselé. Vítek nevydrží dlouho čekat. Je citlivý na zvuky a nesnáší příliš mnoho lidí.
Mezi čekajícími jsou dva dozorci a vězeň s napuchlou tváří. Tak to je jasné, že půjdou přednostně. Přemýšlím, jak dlouho mi tam Vítek vydrží.
Byla volná židlička, tak jsem ho posadila, kdyby nebyla, tak bych ho posadila na zem a dala pod něj bundu. I tohle může prodloužit o pár minut ochotu čekat. Po pěti minutách už na mě Vítek kouká a vidím, že není moc spokojený. Uvědomím si, že bude chtít se stresu na WC. Na zdi je cedulka, že WC je v přízemí, tak se zase hrneme zpátky do přízemí na WC a pak zase zpět do třetího patra. Pěšky. Výtah sice fungoval, ale nějak blbě a dlouho mu to trvalo.
Když jsme přišli zpět, tak skupinka dozorců s vězněm akorát odcházeli. Odchytila jsem sestřičku, dala jí průkaz VZP a k tomu průkaz osoby s PAS a ještě upozorňuji, že syn je autista a nevydrží dlouho čekat. „Jo, jasně“ odpovídá a kýve hlavou. Vidím, že už zkušenosti s autisty má a má tedy představu.
A nemýlím se, opravdu za pár minut pro nás přijde přednostně. Jsem ráda. Vítek sice kouká na mém mobilu na Toma a Jerryho, ale vím, že to je jen prodloužení na pár minut.
Vejdu do ordinace, Vítek za mnou se vzepře a drží se futer, odmítá jít dovnitř. Čekárna ztichla a překvapeně kouká. Vítka jsem rychle přesvědčila, že to je v pohodě a že „jenom podívat“. Sestřička i paní doktorka na něj také vlídně mluví a uklidňují ho. Vešel dovnitř, já zavřela, paní doktorce vysvětluju, o co jde. Ukazuje Vítkovi na křeslo a Vítek se chce otáčet a jít pryč. Tak si sednu já a ukazuju mu, že takhle si sedne a otevře pusu, aby viděl, co se po něm chce. Váhavě přistoupil blíže, ale najednou vidí vedle na tácu všechny ty přístroje a znovu se otáčí k odchodu s panikou v očích.
Paní doktorka to rychle pochopila, vzala tác a odnesla pryč. Vítek si sedl na křeslo, otevřel pusu, ona se podívala a bylo hotovo. Bylo jasné, že žádný zákrok není možný, ale já jsem potřebovala, aby se aspoň někdo podíval, jak moc je to akutní nebo jak dlouho to ještě počká, než nás někde vezmou. Tak akutní prý to není, že to ještě chvíli vydrží. Tedy, pokud by ho to vyloženě nebolelo nebo nemohl jíst. A řekla, že to bude na vytržení toho zubu, protože spravení by bylo na několik kroků a pro Vítka každý zásah znamená ošetření v narkóze, takže tady asi nebude jiná možnost.
Nakonec jsme venku za půl hodiny a nebylo to tak strašné. Ale stres to byl. Pro mě i pro Vítka. Ale i taková zkušenost je dobrá, protože Vítek viděl, že mu nikdo neubližoval a nakonec to bylo snesitelné.
No a zítra budu obvolávat narkózy, tak mi držte palce.
A znovu připomínám průkaz osoby s PAS. Rozhodně si ho pořiďte. Nefunguje ještě vždy a všude, ale už je dnes situace lepší, než když jsem ten článek o průkazu psala. Tady – Průkaz osoby s PAS
