Jdu s Vítkem po dlouhé době po cestě, kudy jsme prošli již mockrát. Koukám na ten most, který tak dobře znám. Co ten most už všechno zažil…
Moje první vzpomínka na most je, když jsem šla s mojí mamkou jako čtyřleté dítě, byla jsem unavená ze školky, máma šla rychle, protože měla plné ruce těžkých tašek s nákupem a pospíchala domů. A já se ploužila pár metrů za ní a křičela, ať na mě počká. Nepočkala, chtěla, abych přidala. Brečela jsem a vztekala se. Máma byla netrpělivá a naštvaná, že zdržuju, když jí už bolí ruce. Pojď přeci rychleji, ať jsme brzy doma.
Pak vidím celou moji docházku do základní školy, tam a zpátky, za každého ročního období, za světla, za tmy, v dešti, sněhu i zalitou sluncem. Chodím po tom mostě pěšky i jezdím na kole.
Vytlemené tašky po chodníku a opisování úkolů. První rande s klukem. První jízda autem.
Po pár letech po tom mostě vodím své děti do té stejné školy. Chodí tam a zpátky za každého počasí.
Pak vidím vzpomínku, při které se mi rozbuší srdce. Před třemi lety jsem šla po tom mostě s Vítkem. Stejnou procházku jako už mockrát. Na začátku mostu se vzteknul. Brečel, křičel, byl podrážděný. Z ničeho nic. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Většinou jsem schopná rozeznat důvod, ale tentokrát vůbec. Strkal do mě, škrábal mě a štípal do rukou. Dávala jsem pozor, aby neskočil do silnice, bránila se jeho útokům a táhla ho za ruku směrem domů. V duchu jsem si přála, aby aspoň šel, ať jsme brzy doma, tam si oba odpočineme. Hlavně, ať se neválí po zemi.
Najednou se mi Vítek vysmekl a pověsil se na kamenné zdivo na mostě a přehodil přes něj nohu. Udělalo se mi zle a táhla ho zpátky. Táhla jsem ho rychle pryč z mostu. Přesto to udělal, ještě asi 2x. Podařilo se mi ho odtáhnout pryč z mostu mimo nebezpečí. Klepala se mi kolena, studený pot na zádech, bylo mi na zvracení a zestárla jsem o 20 let.
Vím moc dobře, že si Vítek neuvědomoval žádné nebezpečí. Neměl tam žádný úmysl. Byl v tu chvíli prostě z něčeho rozhozený a snažil se vybít svoji frustraci.
Před domem jsem potkala známou a ona se mě s úsměvem zeptala, jak se daří. Místo odpovědi jsem se rozbrečela a šli jsme radši rychle domů.
Doma jsem se sesypala a rozdýchávala to ještě hodně dlouho. Přemýšlela jsem nad tím, jak budeme chodit na procházky. Tohle znovu nezvládnu. Jak budeme dál žít? V naprosté izolaci? Kam s ním budu moct jít? Všude číhá nějaké nebezpečí.
Vítek si zalezl do postele s tabletem a zklidnil se. Já si sedla k počítači, otevřu Facebook a čtu, že autismus je dar. Zarazím se. Koukám na svoje ruce poškrábané do krve, vytrhané vlasy a zničené naděje. Co jsem nepochopila? Kde jsem udělala chybu? Jak to, že jiní rodiče prožívají autismus svého dítěte tak krásně pozitivně a obohacuje jejich život?
Tohle je popis jedné situace, která se stala ještě 2x, ale na jiných místech. Později už se to naštěstí neopakovalo. Dneska už se to vůbec nestává. Přesto před každým mostem hlídám, jestli je Vítek v dobré náladě. Vzhledem k této prožité situaci ode mě nikdy neuslyšíte, že autismus je dar.
Tato prožitá situace ale skutečně můj život obohatila. Takovou situaci každý nezažije. Závidím lidem, kteří tohle prožívat nemusejí. Takový prožitek bych si dobrovolně nevybrala. Ale musím uznat, že kvůli němu si dnes opravdu velmi vážím dnů, které jsou klidné, hezké, v pohodě, kdy Vítek nemá žádný afekt a máme spolu příjemnou procházku bez konfliktu. Možná bych to jinak neocenila a brala to jako samozřejmost.
Nicméně dneska jdeme cestou pod mostem. Koukám na ten most a už se nebojím. Koukám na Vítka, jde vedle mě s úsměvem. Vesele si poskakuje a já vím, že dneska přes něj přejdeme v klidu.
