Vztah autistů k jídlu je opravdu velmi zvláštní a nepochopitelný. Vnímají ho velmi intenzívně a do detailů, proto se často stává, že si vybírají jídlo podle barvy, vůně nebo konzistence.
Vítek byl kojený do jednoho roku věku, od půl roku dostával dětské příkrmy a nebyl s tím problém. Jedl jako každé jiné dítě. Po jednom roce věku začal dostávat pevné kousky a běžné jídlo jako zbytek rodiny. Tady ale brzy nastal problém, protože se na jídlo podíval a rychle utíkal pryč. Nebylo možné ho nakrmit, nechtěl jíst ze lžíce ani z vidličky. Úplně odmítal polévky, jogurty a jiné tekuté jídlo. Byl ochotný jíst jen chleba, rohlík, hranolky a BEBE sušenky. Měl hnědé období, takže pokud bylo jídlo do hněda, byla velká šance, že ho ochutná. A tak vzal na milost třeba řízek.
Každé jídlo byl boj a byli jsme vynervovaní oba. Chtěla jsem, aby to aspoň ochutnal. Často se pak stalo, že jakmile ochutnal, snědl aspoň část jídla. Jinak byl schopný prostě nejíst. Jak se říká, nech ho vyhladovět, až bude mít hlad, tak bude jíst. U autistů to bohužel neplatí. Asi by radši umřel hlady. Zkusila jsem ho nechat a nenutit, ale viděla jsem na něm, že má hlad, že je nervózní z hladu, ale není schopný se najíst. Nepochopitelné. Jak je to možné? Jakmile jsem ho ale dohnala a vnutila malý kousek, tak se pak nechal nakrmit.
Často se stávalo, že jsem mu nabízela věc, kterou nedávno ochotně jedl, ale po pár dnech jakoby na to zapomněl a odmítal ji – třeba zrovna ten řízek. Po každém takovém boji kvůli jídlu jsem byla úplně vyčerpaná. Brečela jsem zoufalstvím i vzteky a přitom vyndavala nudle z polévky z vlasů.
Další věc, která při jídle vůbec nepomáhala, bylo to, že Vítek odmítal sedět u stolu. Nesnesl to. Dávali jsme ho pořád zpátky a on pořád utíkal pryč. Zachránila nás plastová židlička pro miminka, ve které se připásají popruhy a samy nezdrhnou. Tak jsme Vítka přišpendlili ke stolu a občas se podařilo, že i něco snědl. I když to nebylo valné, to množství jídla bylo výrazně větší, než když jsme za ním běhali se lžičkou po bytě.
V té době odmítal veškeré ovoce a zeleninu. Byla jsem zoufalá, měla jsem obavy, aby mu nechyběly potřebné vitamíny. Když se pak Vítkovi dělala různá vyšetření kvůli podezření na autismus, což bylo před třetím rokem věku, tak doktorka koukala na odběr krve a konstatovala, že má všechny hodnoty v pořádku a nic mu nechybí. Asi vitamíny průběžně doplňoval tím, že venku baštil sedmikrásky a pupeny z jabloně.
Já jsem udělala opatření takové, že jsem vždycky ráno dala na stůl několik různých věcí do mističek a nechala je tam celý den. Pokud Vítka něco zaujalo, tak si něco uzobnul. Průběžně jsem tam dávala kousky ovoce a zeleniny, ale bylo vidět, že z toho má Vítek panickou hrůzu, takže je zbaštili Vítkovi sourozenci.
Vytrvale jsem Vítkovi nabízela nové potraviny, i když jsem předpokládala, že odmítne, stejně jsem mu vždy malý kousek nabídla. Někdy si k mému překvapení vzal. Když bylo jídlo, které jsem chtěla, aby jedl, vnutila jsem mu malý kousek. Časem si zvykl, že musí ten jeden kousek ochutnat, že mu nedám pokoj. Když ochutnal, další jsem mu nabídla a akceptovala jeho rozhodnutí. Někdy chtěl další, někdy ne.
Velký problém byl, že odmítal jíst ze lžíce nebo vidličky, takže některé potraviny jsem ani do něj nemohla dostat. Začali jsme tedy nacvičovat jídlo lžící. Do mističky jsme dali pár lentilek a lžičkou mu nabízeli jednu lentilku. Nedovolili jsme mu vzít lentilky rukou. Velmi rychle to pochopil, a protože sladkosti jsou jeho slabost, začal spolupracovat.
Zezačátku jsme mu pomohli tím, že jsme mu vedli ruku. Netrvalo dlouho a začal zkoušet jíst lentilky lžičkou sám. Nešlo mu to nabrat, padalo mu to, vztekal se, že ji nemůže vzít rukou, ale za čas se to začalo dařit.
Na fotce je ta plastová židlička se stolečkem, ta se přiváže na normální židli a uvnitř v té židličce je dítě připásané popruhy.
Později přišel nácvik s vidličkou. Využili jsme toho, že miloval hranolky. Na talíři byly připravené hranolky, ale nedovolili jsme mu je vzít rukou. Dostal do ruky vidličku s napíchnutou hranolkou. Když se mu podařilo ji dopravit do pusy, odevzdal nám prázdnou vidličku a dostal zpátky plnou. Nebyl zatím schopný se takto sám najíst, ale už i tento malý krůček byl pro nás obrovským pokrokem.
Dneska je Vítek schopný se najíst lžící i vidličkou. Musí mít ale jídlo připravené a nakrájené. Krájet nožem, ani používat kompletní příbor, nedokáže.
Zlom potom nastal, když začal Vítek chodit do speciální školky, kde měli každý den na svačinku kousek ovoce. Často se stává, že autisté mají i jídlo spojené s místem, takže jsou ochotní jíst nějaké jídlo jen ve školce a nějaké zase jen doma. Ale postupem času si zvykl a naučil se jíst i ovoce a zeleninu. Zpočátku pár druhů, co dostával ve školce. Později byl ochotný i ochutnávat nové druhy doma. V tomto sledu:
Zkoumá dotykem.
Provede důkladnou prohlídku povrchu ze všech stran.
Zjištění chuti.
Prošlo kontrolou.
Broskvičky vzal tentokrát na milost.
Postupně se naučil jíst téměř vše. Dneska nemá problém sníst ovoce a zeleninu. Má rád rajčata, papriky, cibuli, jablka, jahody… Momentálně (je mu 11) má zelené období, takže dává přednost špenátu, brokolici, pórku, jarní cibulce…
Nikdy, ani dříve, ani teď, nepil mléko a nejedl jogurty nebo tvarohové termixy a pribináčky. Z mléčných výrobků jí jedině sýry – má rád Hermelín, Nivu i plátkový sýr, když je rozteklý na pizze nebo v toastu. Nejí tavené a mazací. Nesnáší mazlavou konzistenci. Jakmile jsem mu zkoušela dát ochutnat jogurt, tak se nadavuje. Když vidím, že má opravdu s nějakým jídlem problém, tak ho netrápím.
Ale opravdu mě vytáčí i dnes, když odmítá jídlo, které normálně jí. Jasně, kdyby zrovna neměl hlad, tak je to v pořádku, ale odmítá ho, i když má hlad, vidím, že je nervózní z hladu, dlouho nejedl, šmejdí, co by kde našel a nevezme si to. Tohle prostě nepochopím.
Občas se podařilo, že snědl něco, co normálně odmítal, když jsme byli venku na dlouhé procházce a už v batohu nebylo nic jiného. Takhle vzal jednou na milost i banán. Před tím ho odmítal, na procházce si tedy kousl a od té doby ho jí. Ale tím způsobem, že se nechá nakrmit, vadí mu totiž, že je mazlavý a nesnese na něj sáhnout.
Jednu dobu jsme také hráli takovou hru. Když odmítal jídlo, připravili jsme do mističky lentilky, to ho zaujalo, samozřejmě je chtěl. Připravili jsme na lžičku jednu lentilku, aby viděl, že to je pro něj už nachystané, ale před tím musel sníst na jiné lžičce trošku jídla. Zpočátku se vztekal a vyváděl, chtěl ty lentilky hned, ale po každém snědeném kousku jídla dostal lentilku, začal to chápat a konečně pár lžiček snědl.
Co se týče hlavního jídla, tedy oběda, je to různé, skoro nikdy nesní všechno, ale vybere si aspoň část, sní třeba jen polévku nebo jen brambory nebo jen maso. Ale vždycky sní dostatek na to, aby neměl hlad nebo jinak nestrádal. Během dne má na výběr z různých druhů ovoce a zeleniny, takže dneska už jsem spokojená s tím, jak jí, vím, že má, co potřebuje. Některé věci trvaly i několik let, než se je naučil jíst.
I dnes, když mu nabízím něco nového, prvotní reakce je odmítání. Nabízím malý kousek. To znamená opravdu malý. Asi tak jako na bříško prstu. Takhle jsem mu nedávno nabízela plátkový sýr. Celý plátek vcelku okamžitě odmítl. Uždibla jsem kousíček na bříško prstu a ochutnal. Pak další a další, a pak už si vzal ochotně i větší kousek.
Kdyby mi někdo řekl v té době, kdy jsem ho se lžičkou v ruce honila okolo stolu, že bude jíst tak dobře jako dneska, tak bych mu asi nevěřila. Nenechte se odradit a nabízejte. Jednoho dne se stane, že ochutná. Doufám tedy, že tímto souhrnem uvidíte i vy naději, pokud jste ve stejné situaci.
