Občas se potřebuju včas zastavit a nedělat věci za Vítka. Jak jsem zvyklá, že nemá dobrou jemnou motoriku a manipulace s drobnými věcmi je pro něj těžká, tak mám tendence za něj věci dělat a nebo dokončovat. Je to i z toho důvodu, že chci předejít afektu. Když Vítkovi něco nejde, tak chytne vzteka, a to fakt nechceme.
Ale když si všimnu příležitosti, kdy Vítek sám chce něco udělat, tak se zastavím, pozoruju a čekám, jak to dopadne. Přitom hodnotím míru zaujetí a míru stresu, abych případně zasáhla včas. Ale vím, že je důležité mu dát prostor, aby mohl věci zkoušet a aspoň občas uspět.
Dneska při čištění zubů nechtěně zavadil o věšáček s mými náušnicemi a jedna spadla na zem. Moje první reakce byla ji zvednout, ale moment… Vítek se shýbá! Zastavím se, napětím skoro nedýchám a pozoruju, jak se bude situace vyvíjet.
Je to přehnaně zveličené? Ano, je, ale jen pro nezúčastněné. Já totiž v tu chvíli vyměřuju vzdálenost mezi háčky a jestli je Vítek schopný se tam trefit, aniž by zakusil neúspěch a nevzteknul se. Vítek se snaží trefit, otáčí tu náušnici jak ježka v kleci, až tam náušnice zůstala viset. Vítek vypadá spokojeně. Já sice vidím, že není úplně správně, ale to nevadí. To doladíme příště. Na první pokus to úplně stačí.
Někdy je prostě potřeba zastavit, nechat věci, aby se děly a jen pozorovat. Někdy prostě není potřeba řešit všechno hned.
