Kdybyste se ohlédli zpátky, kdy vašemu autistickému dítěti byly dva roky, co byste si přáli vědět?
Přála bych si vědět:
že to není moje vina
že to není špatná karma
že nemusím plakat tak dlouho
že se to nestalo jen nám, ale tisícům dalších rodin
že doktoři a odborníci nemají vždycky pravdu
že proces smutku má pět fází a jednou člověk dojde do konce
že nemusím své dítě přetěžovat nácviky, aby se co nejrychleji dostalo do přijatelných škatulek
že si můžeme užít každodenní život i s autismem
že si můžu nechat pomoct
že můžu poslouchat svoji mateřskou intuici navzdory „dobrým“ radám okolí
že na to nemusím být sama
že o tom můžu mluvit nahlas
že nic není neměnné, i když se to v tu chvíli tak zdá
že mi autismus mého dítěte přinese nové příležitosti a vztahy
že mi autismus mého dítěte ukáže hloubku života
