Je to asi tři roky, co na mě padla náročnost péče o autistického syna. Už jen zabezpečit základní péči – jídlo, očista, oblečení, pohyb, vzdělávání… je velmi náročné, protože víte, že to nikdy neskončí. Zdravé děti jednou vyrostou, ale autista s těžkou symptomatikou je takové „věčné dítě“. A vy víte, že musíte jet stále stejnou rychlostí. Bez nároku na odpočinek. Den po dni, měsíc po měsíci, rok za rokem.
A toho dne mě přepadla obrovská sebelítost. Nic nemůžu. Nikam nemůžu. Nejsem pánem svého času. Ani života. Nezlobila jsem se na Vítka, ale na autismus. Co to safra je? Kde se to vzalo? A proč? Kdo se ho prosil? Taková bezmoc a zoufalství, že s tím nejde nic udělat. Nespravedlnost.
Zrovna jsme šli s Vítkem domů z parkoviště. A on si vesele hopkal přede mnou, smál se a otáčel se na mě. A ja na něj koukám a kroutím hlavou. Jemu je to jedno. Taková tragédie a on se směje.
Najednou na mě přeskočilo kousek té jeho radosti ze života. A já si uvědomím, že jdeme po svých. Oba. Jdeme domů. Máme kam jít. Smějeme se spolu. Přijeli jsme autem z výletu, kde jsme se byli projít.
Na tento moment si vždycky vzpomenu, když mi není dobře. Ano, spoustu věcí nemůžeme, ale spoustu věcí můžeme.
Můžeme spolu objevovat svět. A to není málo.
uzavřená skupinka na FB tady – život s autistou – uzavřená skupina
