Dneska ráno jsem otevřela mobil a Facebook mi slavnostně připomenul, že je tomu 6 let, co sdílím veřejně svoje zkušenosti s výchovou autistického syna.
Zrovna jsme se připravovali s Vítkem do školy, ale protože se mu hned nechtělo a vzal si na chvilku tablet, tak jsem ho nechala a sdílela ten post na sítě, především pro mě jako připomínku.
Hlavou mi během chvilky proběhlo těch 6 let. Jak se celý blog posunul. Jak já jsem se posunula. Jak se Vítek posunul. Neuvěřitelně. A není to zas tak dlouhá doba.
A říkala jsem si, jestli spočítám, kolikrát jsem chtěla s blogem skončit. Mockrát. Z nejrůznějších důvodů. Především hejty na sociálních sítích. Ale i moje kolísavá energie, únava, občasné vyhoření.
Nejdrsnější bylo období s nástupem Vítkovy puberty, kdy jsme denně procházeli těžkými meltdowny. A já si říkala, že nemůžu psát o autismu, když to nezvládám. Když nemůžu napsat nic hezkého.
Pomohlo mi se zastavit a analyzovat. Jak dlouho ty afekty trvají. Jak dlouho trvá mně se z toho vzpamatovat. Jaký je poměr času, který je stresující a který je relativně v klidu.
Když jsem si uvědomila, že afekty trvají tak 2x půl hodiny až hodinu denně (většinou, ale zažili jsme i několikahodinové), pak jsem vystresovaná a vyklepaná a trvá mi dvě hodiny se dostat do klidu, tak ale pořád je tu spousta hodin a času, který je fajn. Kdy můžeme dělat něco společně, třeba jít na procházku nebo na hřiště. Ještě pořád jsou tu chvilky, kdy se smějeme a máme z něčeho radost.
To mi hodně pomohlo překonat ty těžké chvíle. Vědět, že ta bouře jednou přejde a zase vysvitne slunce.
No a o tom píšu na blogu často.
Po 15. roce se Vítek hodně zklidnil a afekty jsou méně časté a hlavně ne tak devastující pro mě i pro něj. A za to jsem moc ráda.
A jak bych zhodnotila psaní blogu po 6 letech? Ne, nebyla to ztráta času, našla jsem v tom seberealizaci. Po tom všem, co jsme s Vítkem prožili, mi dává smysl ty zkušenosti sdílet a pomáhat tím ostatním.
Takže ráno jsme přišli do školy pozdě, ale za tu retrospekci mi to stálo.
