V poslední době mi přišlo několik dotazů ohledně toho, jak to bylo s Vítkem dříve a já si znovu uvědomila ten rozdíl.
Nedávno jsme s Vítkem, mým autistickým synem, oslavili 17 let. Když si uvědomím tu řadu let a tu dlouhou dobu, tak se i dnes zastavím a kroutím hlavou, jak jsme to zvládli. Když byly Vítkovi 3 roky, měla jsem pocit, že nezvládnu další den, tak moc náročné to bylo.
Tenkrát byly dny opravdu dlouhé, těšila jsem se každý večer, až budu moc uložit děti a jít spát. Vyčerpanost a nevyspání byla každodenní realita. Netušila jsem, jak moc je spánek pro člověka důležitý. A jak moc se ve všech denních činnostech projeví jeho nedostatek. Nevyspání má podobné účinky jako opilost. Svěřili byste opilému člověku tři malé děti?
Zároveň mi to bylo líto. Chtěla jsem si se svými malými dětmi užít den, ale spíše jsme ho jen přežívali.
Během času se to změnilo, Vítek začal spát celou noc, hodně tomu pomohla medikace. Zpočátku jsem se jí bránila, ale když jsem svolila ji vyzkoušet, tak jsem viděla, jak velký vliv to má na celou rodinu. Taková obyčejná věc jako se normálně vyspat.
Většinou tedy spíme celou noc, i když často se protahuje usínání až do pozdních hodin. I tak je to oproti dřívějšku vyspání do růžova.
Kromě spánku se změnila i spousta dalších věcí. Vítkovy časté afekty, záchvaty vzteku. I dneska se občas stávají, ale výrazně méně často a netrvají tak dlouho. Je to velká úleva.
Dříve Vítek odmítal chodit za ruku, nesnesl to. Zároveň ale neměl odhad a porozumění, co se děje okolo něj a byl schopný vběhnout do silnice. Dneska jde způsobně po chodníku, před silnicí na mě počká, když potřebuji, aby šel za ruku kvůli bezpečnosti, nemá s tím žádný problém. Neskutečně to zkvalitnilo naše procházky a odpadl ze mě stres.
Dneska Vítek ochotně spolupracuje. Tedy né vždy, přeci jen je to teenager, který má svůj názor. Ale ve většině případech se rád zapojuje, když mu ukazuji něco nového, aby si mohl vyzkoušet nebo podívat. Dokonce i úkoly a vzdělávání jde dnes mnohem snáze než dříve. Je teda potřeba brát v úvahu jeho míru stresu, přetížení nebo naopak využít zrovna klidu a dobré nálady. Často na něm vidím zaujetí a přemýšlení nad úkolem, který má vypracovat, což tam dříve vůbec nebylo.
Říká se, že autistické děti mají svůj svět. Tohle bylo u Vítka hodně patrné, když byl malý. Jakoby nás vůbec nevnímal. Byl zaujatý různými věcmi, které nějakým způsobem zaujaly jeho pozornost, většinou něco, co se točilo nebo různé štětiny na smetákách a kartáčích. Dneska ale rád sleduje dění okolo něj, pozoruje, co děláme my, občas mě překvapí, že si jde sám něco zkusit. Třeba zamíchat omáčku, míchat těsto nebo krájet cibuli takovým tím stlačovacím kráječem. A já mám z toho radost, protože tohle tam dříve vůbec nebylo.
Během těch let se u nás vystřídalo několik pejsků a Vítek kolem nich procházel bez povšimnutí. Dneska si jeden pejsek našel cestu k jeho srdci, vleze mu do postele, leží tam spolu a já vidím, jak to má na Vítka dobrý účinek. Konečně i on cítí sounáležitost s živou bytostí. A za to jsem moc ráda, protože Vítek nemá možnost interakce s jinými dětmi, nemá žádné kamarády.
Těch věcí, co se za ty roky změnily, je ještě mnohem víc. Ale to důležité, co jsem chtěla sdělit je, že i dítě s autismem se stále vyvíjí. Jak roste, tak se mění. Nic nezůstane stejné jako v jeho třech letech. Já jsem to tehdy nevěděla a ani doktoři mi nebyli schopní nic říct.
Autismus může vývoj zpomalit, ale ne úplně zastavit. A to je důležité. Posouvá se to a mění se to. Nic nezůstane stejné.
