S autistou je potřeba všechno tisíckrát zopakovat

Asi tak do 5 let Vítek nechodil za ruku. Nesnášel to. Vadilo mu to, vzpíral se, dělal bezvládného a sunul se k zemi.

Někdy jsme chodili tak, že jsem držela za rukáv jeho bundu. Bylo to vyčerpávající. Někdy byl schopný se z bundy celý vyvléknout a zdrhat pryč.

Malé, neřízené torpédo, které mohlo každou chvíli vběhnout pod auto, běželo úplně jiným směrem, než jsme potřebovali a rychlost malých nožiček byla neuvěřitelná.

Po 30 minutách venku jsme se vraceli domů a sunuli jsme se k zemi my. Zoufalstvím a vyčerpáním.

Docela dlouhou dobu jsme ho museli vodit na vodítku. Bylo to bezpečnější a tento způsob mu nevadil. Někdy si sám vodítko přinesl. Myslím, že z něj cítil jistotu.

Postupem času nabídnutou ruku přijal. Doba se prodlužovala. Hodně tomu pomohly situace, kdy potřeboval oporu. Když třeba chodil po obrubnících.

Dneska už se nevzpírá. Dokáže jít za ruku a nebo sám, vedle mě, nebo si vesele poskakuje přede mnou aniž by ztřeštěně letěl jiným směrem.

Když se podívám zpátky, nejtěžší bylo vytrvat a stále tu ruku nabízet. I po tisícím odmítnutí. Nikdo vám totiž nezaručí, že se to jednou podaří. A myšlenka, jestli to má vůbec smysl, přichází velmi často.

A tak je to u autistů se vším. Má smysl vytrvat a tisíckrát nabízet. Jednoho dne se to podaří. 🍀

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí, dvě jsou již dospělé, nejmladší syn (17) je autista. Sdílím informace a své zkušenosti s výchovou autistického dítěte. Pomáhám rodičům s výchovou a vzděláváním svých dětí, smířit se s diagnózou a najít cesty, jak žít život hezky a s radostí, i přes ty limity, které autismus přináší. Na blogu si můžete stáhnout e-book zdarma První kroky diagnózou