Pečující matky jsou vždycky na druhé koleji. Teda… spíš třetí, páté, stopadesáté… Vždycky je něco důležitějšího a přednějšího než jejich potřeby.
Po těch letech, kdy pečujeme, už nám to ani nepřijde. Je to prostě tak, jak to je. Víme, že nás nikdo nezastoupí, a je to potřeba udělat.
A tak mi vždycky přijdou úsměvné články a posty na sociálních sítích, že se také máme věnovat samy sobě. A toho autistu mezitím pohlídá kdo?
Tak jsem si časem našla způsoby, jak to skloubit dohromady. Brala jsem si knížku nebo háčkování na hřiště, kde jsem měla chvilku, zatímco se Vítek houpal. Na procházkách poslouchám podcasty a témata, která mě zajímají. Večer si s Vítkem házíme s míčkem a u toho poslouchám kurz. Máme štěstí, že procházky přírodou baví Vítka i mě, a je to zase něco, co můžu spojit dohromady.
A tak vám dnes nepíšu, abyste si udělaly čas na sebe, protože vím, že byste to chtěly, ale není to možné. Ale spíš jsem chtěla nastínit možnost, jak najít něco, co můžete spojit. A propašovat tam pár minut příjemného času i pro sebe.
Protože pečovat o někoho dobře, není dlouhodobě udržitelné, když je člověk na stopadesáté koleji.
Takže dneska, až uklidím prádlo, nádobí, uvařím dva obědy kvůli vybíravcům, tak půjdeme s Vítkem na procházku a užijeme si jarního sluníčka, a to vím, že udělá radost mně i Vítkovi.
Krásný mezinárodní den žen pečujícím maminkám, nezapomínejte, že nejste jen pečující, ale především ženy 
Čím si dnes uděláte radost vy? 
