Před nějakou dobou jsem dostala do zprávy dotaz od mladé ženy: „Mám kamarádku, která má autistické dítě. Pořád přemýšlím, jak ji můžu víc podpořit a pomoct. Co byste mi doporučila?“
A já nevěřícně čtu tu zprávu, až skoro s dojetím, že pořád existují laskaví lidé mezi námi, a tak trošku se závistí k té druhé ženě, že má tak skvělou kamarádku.
A píšu: „To je skvělé, že hledáte způsoby, jak kamarádce pomoct, ale pomáháte jí už jen tím, že tam stále jste k dispozici a neodešla jste.“
Rodiny dětí s autismem časem přijdou o všechny známé, někdy i o členy rodiny. Některé autistické děti mají tak specifické potřeby, že prostě není možné udržet krok s ostatními lidmi v našich životech a postupně je ztrácíme, až zůstáváme téměř sami.
Rodiny dětí s autismem se ocitají v sociální izolaci.
A píšu dál: „Normálně se kamarádky zeptejte, řekněte to tak, jak to tady píšete mně, že ji chcete podpořit a co by jí pomohlo“
Za nějakou dobu mi přišla zpráva: „Tak jsem se zeptala a ona řekla, že jí stačí, když ji udělám kafe a vyslechnu ji“
Já to čtu a pokyvuji souhlasně hlavou. Je to tak. Není potřeba hory přenášet, stačí tam prostě být a udělat hrnek kafe.
A pro někoho to může mít cenu zlata.
