Často zmiňuji, že Vítek vůbec nemluví. Často si stěžuji, že je Vítek hrozně hlučný, kolikrát mám obavu, že mi upadnou uši. Jeden zvídavý pán mě v jednom komentáři upozornil, že si protiřečím.
Aha, tak ono to není srozumitelné, říkám si. Takže takhle: Vítek opravdu nemluví a neřekne ani slovo. Ale často vydává různé zvuky a nejlépe ve vysokých tóninách. Takže různě piští, hučí, šumí, vrčí… ani nemám správná slova, která by to vystihovala. Prostě zvukuje.
A tohle je takový paradox a je jich mnohem více.
– nemluví, ale je hlučný
– je hlučný, ale nesnáší hluk, ten hluk, co vytváří on, mu nevadí
– vadí mu hluk, má ruce na uších, ale sluchátka nesnese
– je unavený a očividně potřebuje spát, ale v posteli hýbe rukama, nohama, jen aby se vyhnul usnutí
– je hladový, ale odmítá všechno, co mu nabídnu
– odmítne všechno jídlo, které mu nabídnu, aby mi vzápětí okousal svíčku nebo jelení lůj
– nudí se, ale když mu připravím nějakou aktivitu, tak vrčí a utíká pryč
– má rád společnost, ale když jsou v kuchyni víc než dva lidi, tak radši odchází
– je mu horko, ale mikinu si nesundá
– je mu zima, ale mikinu si nevezme
– je mu v pokoji horko, ale zavírá okno
– přes den ho několikrát lákám ven na trampolínu, on vehementně odmítá, ale ve 23 h je nastoupenej na chodbě, tak ho vybavím čelovkou a jde skákat
