Vítek je trochu nastydlý a poslední dny měl teplotku, tak nechodí do školy. Jenže když jsme celý den doma, tak pak v noci nespí, takže k tomu všemu jsme ještě usínali až ve 2 v noci.
Včera už to vypadalo, že je mu lépe, tak jsem ho chtěla vzít na krátkou procházku, asi 10 minut z auta na pramen Grünské kyselky. Chvilku pojedeme autem, chvilku se projdeme, ochutnáme minerálku a trochu nám to rozptýlí den, když už musíme být v klidu.
Vylezeme z auta a po pár metrech Vítek chytne amok. Začne se rozčilovat, vztekat, strká do nás, jde hlavně po mně, protože já jsem jeho prostředník se světem. Starší syn si stoupá mezi nás, chytá mu ruce, aby mě nepoškrábal.
Víme, že často Vítek takový afekt „rozchodí“. Tím, že jdeme, a tím pohybem se za chvíli zklidní a pak si začne vesele poskakovat. Tak ho posíláme dopředu, před sebe, ať to rozhýbe. Po chvíli se Vítek zklidní, opadne z něj to nehorší, ale úplně v klidu není. Vztek se mění na lítostivý pláč, třese se a není ve své kůži.
Akorát dojdeme k pramenu, kde si natočíme výborný pramen, napijeme se a Vítek si opláchne ruce. Je vidět, že mu voda pomáhá ke zklidnění, už se i směje, i když pořád trochu nervózně. Zpátky už jdeme v klidu, ale uvnitř v klidu rozhodně není nikdo z nás.
Může se zdát, že to teď popisuju s nadhledem, ale to je až teď, druhý den. Afekt je energetická smršť nejen pro dítě, ale i pro všechny okolo. Je to obrovský stres. Je to náročné fyzicky, ale i emocionálně.
Vítkův těžký autismus znamená, že potřebuje se vším dopomoct. Potřebuje pomoc s oblékáním, s jídlem, na WC, potřebuje dohled 24/7, to všechno se dá zvládnout, na to si člověk zvykne.
Ale na ty afekty se zvyknout nedá. Tohle je na autismu nejtěžší.
Doprovodné video zde: https://www.facebook.com/reel/1108372953571374
