„Mě už fakt rozčiluje, jak ty matky dělají z těch autistů něco víc… “ rozčiluje se jedna paní v komentářích.
Ahááá… protočím panenky několikrát dokola a brada mi spadne na zem. Tak takhle to vidí někdo nezúčastněný, kdo nemá vlastního autistu doma nebo v rodině.
V překladu to znamená – dejte mi s tím pokoj, mě to nezajímá, žijte si zalezlí doma a neobtěžujte slušné lidi.
Jako jo, chápu to. Kdybych neměla jednoho autistu doma a nezažila na vlastní kůži odmítání, nepochopení, odsuzování společnosti, asi bych to taky nechtěla řešit, číst, vidět.
Ale já ho doma mám a často to řešit musím. A vím, že těch informací pořád není dost:
– pro rodiče, aby věděli, že v tom nejsou sami, že spousta lidí řeší ty stejné věci, sdílení zkušeností, co stojí za to zkusit a co ne
– pro pedagogy a asistenty, protože informace ze školy prostě nestačí, realita je často jiná
– pro zdravotníky, aby věděli, že i náročné situace se dají projít klidněji a že ty možnosti jsou
– pro společnost, aby vzali na vědomí, že vůbec nějací autisté jsou mezi námi a že nejsou stejní
– ale i pro rodinu a blízké, protože starší generace se s tím nesetkala, zlehčují to, přičítají to špatnému rodičovství, ale když budou mít informace, můžou být velkou oporou a přínosem
Všichni, co nějak píšou, mluví a sdílí o autismu, to dělají z důvodu osvěty a šíření informací, ze snahy snížit obavy z autismu a autistů, chtějí, aby společnost přijala jejich děti takové, jaké jsou. Jiné. Ne lepší, ne horší.
