Včera jsme byli s Vítkem nakoupit pár věcí. Šoupnu mu chleba, aby ho šel nakrájet a on to v klidu udělá. A já mám flashback, kdy byly Vítkovi tři roky a každý nákup jsem obrečela, protože dělal potíže, vztekal se, válel po zemi, utíkal, bral věci…
Tenkrát jsem nevěděla, co nás čeká. Při myšlence na budoucnost jsem viděla jen tmu. S papírem, kde byla napsána Vítkova diagnóza, jsme nedostali žádný manuál. A všichni krčili rameny se soucitným výrazem v tváři.
Strašně moc jsem chtěla vědět, jak to bude dál. Myšlenky šrotovaly pořád dokola a nenacházely odpovědi. Byla jsem zoufalá, naštvaná a měla pocit, že život skončil. Že už nebude nic hezkého.
Potřebovala jsem vědět, jakou má Vítek kapacitu na učení se nových věcí a jestli má vůbec možnost žít normální život, abych věděla, jestli má smysl věnovat mu čas, energii, úsilí a nervy… nebo to radši vzdát rovnou a dát ho do ústavu, jako mi radilo okolí. Přeci jen jsem měla povinnost vychovat další dvě děti a bylo potřeba se rozhodnout.
V tomto krátkém textu je spousta aspektů, které by šly dál rozvinout, ale teď bych chtěla zmínit ten jeden – mít věci pod kontrolou. Jsem ráda, když mám věci pod kontrolou a vím, co bude, abych se podle toho mohla rozhodnout a zařídit.
Život s autistou mě naučil pouštět kontrolu. Smířit se s tím, že teď v tuto chvíli nevím, co bude dál. Pustím ty myšlenky a jdu dělat něco, co teď v tuto chvíli má smysl. A vývoj situace přenechat vyšší moci. Tuhle dovednost jsem pak využila mockrát v jiných situacích.
Dneska jde se mnou Vítek nakoupit v klidu, chodí do školy rád, chodíme na dlouhé procházky v lese, rád si prohraje na hřišti, hraje si s pejskem… A já jsem na něho pyšná.
Doprovodné video zde: https://www.facebook.com/reel/844030140951952
