Včera jsme si s Vítkem udělali hezkou procházku vánočními trhy na kolonádě v Karlových Varech. Pozorovali jsme vánoční vláček, poslouchali jsme písničky, Vítek to hezky zvládl s rukama na uších, protože to bylo dost hlasité, ale na konci vždy ochotně a nadšeně tleskal.
Dali jsme si teplou oplatku, zašli se podívat na Vřídlo, Vítek je obdivovatel vody, takže tohle je super atrakce, ale také dost hlasitá, takže jsme se nezdržovali dlouho. Ušli jsme 5 km a s úsměvem šli zpět.
A já z něj mám velkou radost. Byla to tak prima, hezká procházka a příjemný společný čas. A já na něj koukám a říkám si, že fakt vyrostl. Že se časem naučil lépe zvládat pro něj náročné situace, lépe si poradit se všemi vjemy, lépe si vykomunikovat, co chce a co nechce.
Tahle situace může vypadat jako běžná věc, samozřejmost, není na tom přeci nic zvláštního, že jdu se svým dospívajícím synem na procházku do města mezi lidi.
Ale když byly Vítkovi 3 roky, tak jsme se z každé procházky vraceli úplně vyřízení, vystresovaní, doma padli na židli a zapřísahali se, že už s ním v životě nepůjdeme ven. Tak těžké to bylo. Vítek totiž nechodil za ruku, utíkal a nebo naopak padal na zem a odmítal jít dál, vztekal se, když jsme nešli jeho cestou…
Takže opravdu, jít se svým dítětem na procházku a mít z toho radost není samozřejmost. A já jsem na něj fakt pyšná. Vyrostl a ušel dlouhou cestu. A já s ním.
