„Co jste to za matku? Necháte ho s mikinou naruby, aby se mu všichni posmívali? Vždyť ho ztrapňujete a ponižujete!“ objevilo se zrovna včera v komentářích, ale v různých obměnách to čtu dost často.
Mně to opravdu nevadí, že má Vítek mikinu naruby. Jednou ji má správně a jednou naruby. Vítkovi je to jedno. Vlastně mě to baví, je to takové rebelské. Jde to proti proudu. Proti tomu, na co je společnost zvyklá. Stejně jako autista. Téměř vždycky naruby. Ve všem. A málokdy po líci.
Pamatuji si rebelskou slečnu, která vyprávěla, že nosí každou botu jinou. Chtěla vidět reakce lidí. To, že se na chvíli zastavili, jí za to stálo. Zastavili se nejen fyzicky, ale i v mysli. Mozek se na chvíli zastaví a přemýšlí. Tady je něco jinak. Proč je to jinak? Může to být jinak? Má právo to být jinak?
Jdeme lesem a říkám staršímu synovi: „Teď jsem schytala několik komentářů kvůli tomu, že má Vítek mikinu naruby.“ „Mně připadá, že ji má pořád naruby“ odpoví syn. Aha, počkat… koukám do mobilu na fotky a fakt! Všude je Vítek naruby, nemám jedinou fotku, kde je lícem. Kroutím hlavou. Co to má znamenat?
A docházím k závěru, že to tak je správně a stalo se něco, co jsem nepředpokládala a nezamýšlela. Vítkova mikina zachytila pozornost lidí, kteří se na chvíli zastavili a přečetli si něco o autismu. A to mi za to stojí Stejně, jako té slečně s botama.
Doprovodné video zde: https://www.facebook.com/reel/960165278934218