Koukám na holuby, jak vrkaj a nafukujou se a chtějí přesvědčit samičky, že jsou ti nejlepší a nejkrásnější a najednou mezi ně vlétne andulka a sedne si přímo doprostřed.
A já na ni koukám a hned mi běží hlavou asociace s autismem – kdyby se měl ztvárnit autista mezi běžnou populací, tak by to vypadalo přesně takhle.
Holubi nejsou z andulky nadšení, vůbec se jim tam nehodí, zabírá místo, překáží, nemají z ní žádný užitek a vzbuzuje akorát rozpaky.
Andulka kouká zmateně, taky moc neví, co s tím, chtěla by si s někým popovídat a pročechrat navzájem peříčka, ale asi tu není nikdo, kdo by rozuměl tomu, co hledá a potřebuje.
Pro holuby je nezajímavá a bezcenná. Sama si připadá, že nezapadá, že není jako ostatní, ale ona sama sebe nevidí, a tak tomu nerozumí. Přitom je krásná, barevná a má na světě své místo.
A tak si říkám, jestli se svět neochuzuje o tu jedinečnost autistů tím, že se je snaží zformovat, aby byli stejní jako ostatní. Aby se přizpůsobili, aby dělali stejné věci a naučili se i všechno stejně vnímat.
Jestli by prostě nebylo pro svět i lidi lepší, aby se oceňovala jedinečnost a individualita namísto uniformity. Svět by mohl být barevnější.
