Tohle dítě mě ještě před pár lety přivádělo v obchodě k zoufalství. Utíkalo mi pryč, bralo si z regálů, co chtělo, vřeštělo a případně se válelo vzteky na zemi.
Dneska se mnou projde obchodem v klidu vedle mě, když mu něco podám, dá to do košíku, někdy to hodí ze dvou metrů, tak ho pochválím, že se trefí, protože ani to není samozřejmost. Akorát si musím dávat pozor, abych mu podávala nerozbitné věci a ne třeba vajíčka.
Dám mu chleba a on ho jde nakrájet. Sice už ho nedokáže dát do pytlíku, to už je moc motoricky náročné, ale vezme si patku a tu sní a vlastně i to je úspěch, protože normálně chleba nejí. Jen když si ho čerstvý nakrájí a jen tu patku.
S kráječem na chleba to bylo vtipné od začátku. Když ho před pár lety v Lidlu instalovali, tak jsem tomu nedůvěřovala, nevěděla jsem, jak se to ovládá a nechtěla jsem se ztrapnit. Jednou jsem viděla u kráječe pána, tak jsem se šla nenápadně podívat, jak se to dělá a pak jsme to šli zkusit. Vítek jen koukal a ve vhodný okamžik jsem ho nechala zmáčknout čudlík.
Několik měsíců mačkal čudlík a bral si patku. Pak jsme přidali otevírání a zavírání víka. Snad až za rok zvládl celou cestu nakrájení chleba. Někdy to prostě dlouho trvá, ale když se to podaří, tak je to prostě jako první cesta do vesmíru.
A co není vidět – lidi okolo na mě koukají, proč si natáčím tak velkého kluka, jak krájí chleba, kdo by si tohle jako točil???
video je zde Vítek krájí chleba