Stříhání vlasů bylo u nás vždycky doprovázeno velkou nervozitou. Mojí i Vítkovou. Často i pláčem. Vítkovým a někdy i mým.
Strojek dlouho nesnesl, takže pouze nůžkami. Když byl malý, stříhala jsem ho na několik etap, vždy když běžel okolo, tak jsem mu kousek někde ušmikla, samozřejmě to podle toho vypadalo.
Časem jsme zvládli návštěvu učňovského kadeřnictví za 20,- Kč, já ho krmila bonbonkama a slečna stříhala, měla na to 5 minut. Déle Vítek nevydržel.
O pár let později s přítelem jsme to dělali tak, že jsem měla Vítka na klíně, přidržovala mu ručičky, dávala do pusy bonbonky a Martin to vzal co nejrychleji strojkem.
Včera takhle stříhal Vítka, já zametala okolo a vzpomínali jsme, jaký to byl stres a koukáme na Vítka, jak sedí na židli v klidu a směje se.
Po posledním ostříhání Vítka jsem dostala komentář, proč musí mít chudák účes na trestance. Je to proto, že delší vlasy se mu potí a je pak kvůli tomu podrážděný. Tuto věc můžeme ovlivnit a je rozhodně lepší vlasy ostříhat, než uklidňovat podrážděného autistu.
Další důvod je to, že nemůžeme mýt vlasy šamponem. Od jeho 8 let, kdy mi při mytí vlasů lezl po zdi a já byla zmáchaná jak vodník a zralá na panáka, tak jsme přestali mýt vlasy. Jednou za tři měsíce je vezmeme strojkem a je klid.
Stříhání vlasů u svých autistických dětí můžete podpořit vizuálně, třeba tímto naším videem s Vítkem, aby viděly, že to jde i v klidu a s úsměvem.
Doprovodné video zde: https://www.facebook.com/reel/488315690246854
