Stříhání nehtů Vítek nikdy neměl rád. Stříhali jsme jednou týdně a pokaždé jsme to obrečeli. On i já. Od jeho dvou let asi tak do 12.
Časem se zlepšilo stříhání nehtů na rukách, to tak nějak nerad, ale akceptoval. Na nohách ale ne! To byl stres a řev pokaždé. Bylo mi to líto, ale nefungovalo nic. Ani v klidu, ani ukázat na sobě, ani stříhat na etapy, ani ve spánku, ani za úplatky.
Jednu dobu mi s ním musel pomáhat Martin, aby ho přidržel a já rychle ostříhala, ale zpocení jsme byli všichni tři a Vítkovi starší sourozenci se chodili opatrně ptát, jestli stříháme nehty, že je takový řev. Je mi to fakt až blbý to takhle psát, ale to byla naše realita.
Včera jsem seděla v kuchyni, Vítek hopsal na míči. Najednou se zvedl, šel do šuplíku, vyndal nůžky na nehty, dal mi je do dlaně a podal mi ruku. A mně spadla brada. Jsem v šoku, nechápu, jsem dojatá.
Tvářím se, že to je úplně běžná věc, Vítka pochválím, že přinesl nůžky, ostříháme nehty na rukách a nechám ho, ať zase nůžky uklidí. Vítek spokojeně odběhne do pokojíčku.
Ale není všem zázrakům konec. Já si sednu, Vítek za chvilku přiběhne a situace se opakuje. Jen s tím rozdílem, že mi položí nůžky do dlaně, sedne si na židli, sundá ponožku a nastaví nohu!!!!!
U stříhání nehtů jsme často brečeli, ale dneska to bylo jiné. Dneska to bylo dojetím.
Fakt nevím, co to bylo včera za úžasnou konstelaci hvězd, že se mohly dít takové zázraky.
Až takové změny může přinést čas.
