Tenkrát, když byly Vítkovi 3 roky a já čerstvě vstřebávala jeho diagnózu a byla jsem zoufalá a vnitřně rozervaná, že moje dítě bude jiné a já nevěděla, jak moc… nevěděla jsem, co nás čeká a jak moc to rozsype můj svět na ty nejmenší lego kostičky… jsem mluvila s jednou maminkou, která měla už staršího syna, ne s autismem, ale s jiným postižením.
Dávala mi spoustu dobrých a praktických rad do života a vyprávěla, jak ještě v porodnici jí lékaři nešetrně sdělili, že to boží dítě, které zrovna přišlo na svět, je nepovedený, nezdařilý kus… a ona nebyla rozervaná ze svého nepovedeného dítěte, ale z nepovedených řečí nepovedeně vzdělaných lékařů. A jim i ostatním lidem navzdory jezdila hrdě s kočárkem a později hrdě chodila se svým synem na veřejnosti.
Snažila se mi vysvětlit, že i já nemusím být zoufalá, ale že můžu být hrdá na své jiné dítě. Právě proto, že je jiné. A já tomu tenkrát nerozuměla. Koukala jsem na ni v úžasu a přemýšlela, z které planety přiletěla.
Mrknutím oka uplynulo 12 let.
A já jdu s Vítkem na procházce a on si vesele poskakuje přede mnou s takovou radostí ze života… a já jsem na něj hrdá.
Jdeme s rodinou do restaurace na sushi, Vítek překonává své limity a nervozitu. Ale v klidu sní své jídlo s chutí, aniž bychom museli předčasně opustit místo… a já jsem na něj hrdá.
Když jdeme nakoupit, strčím Vítkovi do ruky chleba a on jde ke kráječi, vloží chleba, zavře víko, zmáčkne čudlík, hlavou kroutí ze strany na stranu, jak kráječ krájí, otevře víko, vezme si patku a tu sní… já zabalím zbytek chleba a jsem na něj hrdá.
Když mu řeknu, že ostříháme nehtíky na nohách a vidím, že ho polije nervozita, ale přesto mi tu nožičku strčí… jsem na něj hrdá.
Když vzbuzuje nejrůznější reakce lidí od lítosti a soucitu po opovržení a agresivitu, ale i upřímný zájem a já vidím, že se v těch lidech něco hnulo… jsem na něj hrdá.
Moje přání je, abyste i vy, když se podíváte na své dítě, nepocítili zoufalství, ale hrdost. A s hrdostí si svoje dítě vedli na veřejnosti.
