Zase jsme zvládli další rok. Letos už dvanáctý. Jako u každých narozenin se nevyhnu rekapitulaci toho, co se podařilo, nepodařilo, co je lepší, horší, co pomohlo, a kde radši hledat jiné cesty. Jsme zase o rok blíž k sobě. K pochopení autismu i sebe navzájem. Autismus se nedá pochopit hned. Chce to čas. Trochu se obávám, že konec té cesty je v nedohlednu. Jestli vůbec existuje? Myslím, že autismus nás bude překvapovat stále znovu a znovu. Když už si myslíme, že jsme ho pochopili, přijde s něčím novým. Je děsně vynalézavý.
Měla jsem období, kdy jsem si myslela, že se to nedá zvládnout. Cokoliv funguje dneska, nemusí fungovat zítra. Co bylo včera, neplatí dnes. Chaos a zmatek doprovází autismus ruku v ruce. Dá se na to zvyknout, smířit se s tím, pochopit to? Pochybuji. Jediné, co mi zatím funguje, je pokrčit rameny a hledat jinou cestu. Je zbytečné hroutit se z toho, že to nefunguje, jak bychom chtěli nebo jak by to mělo být. Ale je důležité najít cestu, která vyhovuje autistovi i jeho průvodci.
Vítkovi je upřímně jedno, že má narozeniny. Měl by být o rok starší a rozumnější, ale piští, hejká a poskakuje stejně, jako každý jiný den. Stejně jako každý rok řeším, jak oslavíme Vítkovy narozeniny. Dorty nejí, dárky ho nezajímají a narozeniny už vůbec ne. Nejsou tu žádní kamarádi, kteří by přišli Vítkovi popřát.
Uděláme malou rodinnou oslavu spíše pro nás než pro Vítka. Na dort přijdou lentilky, které si pak Vítek vyzobe. O zbytek dortu se postaráme my. Pár dárečků s hračkami, které podporují jemnou motoriku. Ne, že by to autista ocenil, ale potřebuje to. Ocení spíše trhání papíru. A nafukovací balónky. Lentilky a balónky – z toho má autista opravdu upřímnou radost. Tak já myslím, že jsme v rámci možností tuto událost zdárně zvládli.
Někdy se autistovy narozeniny nepovedou. Jeden rok byl Vítek i z malé rodinné oslavy tak vykolejený, že to celé proplakal. Mám fotku, že mu sestřička přeje, podávají si ruce a Vítek usedavě pláče. Jeden rok zase odmítal k přání polibek, tak mám fotku, jak třesu rukou, natahuji se s polibkem a Vítek se odtahuje metr dozadu. Koukám na oslavu jeho pátých narozenin, kdy poprvé sfoukává svíčky na dortu. Asi na šestý pokus, ale dokázal to. Do té doby to vypadalo, že nikdy foukat nebude. Teď když se na to zpětně dívám, připadá mi to legrační. A zároveň vidím, že se to přeci jen posouvá. Pomalu, hodně pomalu, ale posouvá. A to je důležité.
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
