Všechny vaše komentáře čtu. V předchozích komentářích zaznělo mockrát, že vám péče o speciální dítě přinesla spoustu pozitivních dovedností (přestože jste se o to neprosili).
Zároveň mockrát zaznělo, jak je ta péče náročná, na úkor vašich potřeb a vašeho života. Někteří psali, že jim to nepřineslo nic pozitivního, spíše naopak.
Já rozumím oběma stranám, protože jsem obojí zažila.
Na autismu není nejtěžší to, že má dítě těžkou symptomatiku a potřebuje se vším dopomoct, ale záchvaty, úzkosti, OCD, agrese a autoagrese.
Proto může být tak velmi odlišná péče o dítě s autismem. Jiná je zkušenost rodiče, který má klidné, skladné dítě. Naprosto odlišná toho, kdo musí být neustále ve střehu, uklidňovat dítě, sebe, partnera, sourozence…
A někdy prostě už není síla a není z čeho tu trpělivost a pochopení brát.
Zažili jsme s Vítkem období, kdy byly záchvaty několikrát denně. Já měla vytrhané vlasy a ruce poškrábané do krve. Nechtělo se mi žít.
Pomohlo mi snažit se ty záchvaty pochopit. Kdy a proč se stávají. Předvídat, předcházet těm spouštěčům a hledat cesty, jak podpořit Vítka i sebe.
Pochopila jsem, že to nedělá naschvál, že to nedělá proto, že by mě neměl rád. Je to způsob komunikace, sděluje něco, co nemá možnost říct jinak.
Dneska se na něj nezlobím, že mi tohle dělá, ale hledám pochopení, proč to dělá. A on jakoby cítil, že jsem s ním a ne proti němu, tak záchvaty jsou slabší a méně časté.
Celá problematika je samozřejmě složitější, někdy jsou ty příčiny v tom, že autistická nervová soustava pracuje jinak a moc to ovlivnit nemůžeme. I toto na Vítkovi pozoruji. Tady nám pomáhá medikace.
Kombinace léků, trpělivosti a pochopení, nám pomáhá v klidnějším průběhu každodenního života. 
Na této fotce byl zrovna Vítek v nepohodě a já ho s pochopením uklidňuji. Ne, nepomůže to vždycky, ale někdy ano.
A to je důležité, nemusíme vyhrát vždy, ale když je to aspoň občas, tak je to skvělé
