Když jdu s Vítkem ven, tak je to vždycky ceremonie. Správně nandat ponožky. Někdy jsou správně nandané až napotřetí. Oblékání nesmí trvat moc dlouho, když něco déle hledám, tak už kypí podrážděnost. Obout boty. Upravit moje bačkory, protože jsem je uložila ve špatném úhlu. Po zavření dveří zkontrolovat kliku, jestli je v přesné vodorovné pozici…
Venku ujdeme pár metrů a mě najednou přepadne silný pocit lítosti, až mě to překvapilo. Koukám na Vítka, takový hezký mladý chlapec… Jaký by byl, kdyby nebyl autista? A je mi to líto. Zároveň je mi líto sebe. Neustále musím něco kontrolovat, hlídat, analyzovat a předvídat. Jestli je to všechno tak, aby to u Vítka prošlo.
Situaci s Vítkem už mám dávno srovnanou. Mám v tom přijetí i smíření. Přesto se občas ozvou pocity lítosti, křivdy a nespravedlnosti…
A co s tím, když přijdou? Nemám na to řešení. Jen si toho všimnu, snažím se rozklíčovat, co to je za emoci, protože někdy je to jen pocit bez přesného určení, a přemýšlím, jestli najdu důvod.
Vím, že nemá smysl s tím bojovat, trápit se tím nebo se snažit to rychle rozptýlit něčím jiným. I emoce, které nám nejsou příjemné, potřebujeme prožít.
Často mi maminky v komentářích nebo ve zprávách píšou, že se s tím nedokážou smířit, že jsou zoufalé, nebo že mě obdivují, jak to zvládám.
Jenže i mě po těch letech ty emoce občas přepadnou. Akorát už neurčují můj život, jen se občas připomenou.
Přepadnou vás občas pocity lítosti nebo už to máte tak zmáknuté, že vůbec?
