“Autizmus vášho syna je tragedia, nešťastie, pekne ste to napisala, a presne ste napisala tie veci okolo, ktore su barličkou, aby ste to mohla prežit, a, dovolím si povedať, ze choroba syna vam nedala vobec nič, iba vám zobrala! To nemyslím zle, pani, ale konečne si to musite priznat pred sebou… a s vami vsetci rodicia takychto večných deti! Ste utrápená, zničená.”
S údivem čtu tento komentář pod mým příspěvkem a přemýšlím, jak paní došla k takovému závěru. Zrovna to byl příspěvek takový pozitivní, vysvětlující moji cestu ke smíření.
Zaujalo mě, s jakou jistotou paní tyto věci tvrdí, aniž by nás znala, aniž by měla pochopení pro to, co v textu popisuji.
Za tu dobu, co píšu blog, tak jsem si všimla mockrát, že někteří lidé nereagují na to, co píšu, ale vezmou si z toho jen impulz, myšlenku, téma, a do toho projektují své názory a zkušenosti.
Také jsem pochopila, že vůbec nemá smysl do toho zasahovat. Nemá smysl se dohadovat nebo vysvětlovat. Lidé chtějí mít svůj názor, ne být přesvědčováni o opaku.
Když jsem před lety poprvé slyšela takové moudro, že to, co někdo říká, vypovídá o něm, ne o vás, tak jsem tomu moc nerozuměla. Tohle je přesně ten případ, na kterém to je hezky vidět. Proto jsem to chtěla sdílet.
Je fakt, že když byla Vítkova diagnóza čerstvá, tak jsem ten pocit zmaru měla. Tragédie a neštěstí. Zkažený život, můj, jeho, nás všech. Ani jsem si to neuměla představit jinak. Najednou mi přišlo všechno zbytečné.
Čas přinesl hezké okamžiky, zajímavé zkušenosti, ale i zásadní pochopení. Těžké situace přinášejí i záblesk světla a bez tmy bychom si ho nevšimli.
Dneska jsem více utrápená a zničená z nepřijetí okolí než z autismu svého syna.
Z čeho jste nejvíc utrápení a zničení?
Diskuse pod tímto příspěvkem na FB — odkaz na příspěvek
