V jednom komentáři zaznělo toto slovo. Jedna maminka poznamenala, že je unavená z neustálé hypervigilance. Přiznávám, že jsem si musela to slovo vyhledat, ale když jsem četla význam, tak jsem věděla, že obsah slova důvěrně znám, jen jsem neměla pojmenování.
Moje pojmenování bylo “neustále ve střehu”. A je to tak. Matka autisty musí být neustále ve střehu. Neustále analyzuje a skenuje prostředí a situaci. Pořád pozoruje svoje dítě, které se chvíli nezastaví. Je to velmi stresující a vyčerpávající.
Když byl Vítek malý, tak jsem si nesedla. Neustále jsem za ním běhala, sundavala ho ze skříní nebo z televize, lovila ho z kaluží a kyblíků s vodou, běhala za ním a často byl i s těma krátkejma nožičkama rychlejší.
Dopad jsem na sobě pozorovala brzy. Večer, když jsme děti uložili a chtěla si chvíli číst, tak jsem se nedokázala soustředit. Přečetla jsem odstavec a nevěděla, o čem to bylo. Vracela se zpátky. Přečetla jsem dvě stránky a byla vyčerpaná. Nešlo to.
Stávalo se mi, když byl s Vítkem někdo jiný, že jsem po chvilce klidu úplně vyskočila se zděšením, kde je dítě. Vzápětí si uvědomila, že tam vůbec není a já mám volno, přesto jsem pocítila obrovský stres.
Ten stres nepramenil jen z předpokladů, ale ze zažitých zkušeností, kdy Vítek něco zničil, něco špatného snědl, zranil se, vylezl dva metry na strom, schoval se, utekl, počmáral se, “vymaloval” pokojíček…
Jednou jsme byli na kontrole u doktorky. Ona se ptá na různé věci, zapisuje, za chvíli přestane, dívá se skrze brýle na Vítka a pak na mě: “Tohle je hrozně vyčerpávající, ty si chvíli neodpočineš, to furt zaměstnává mozek.”
Nejdřív jsem vůbec nechápala, o čem mluví, ale když jsem se podívala na Vítka, tak mi to došlo. On pořád i na té židli poskakoval, klátil se, chichotal. I v sedě byl v pohybu. Jen já už si to vůbec neuvědomovala, jak jsem na to byla zvyklá.
Podobná situace se opakovala nedávno na neurologii. Doktorka zapisuje za svým stolem do počítače, najednou se zastaví a jen vidím ty oči zpoza počítače, jak překvapeně sledují Vítka poskakujícího i se židlí. Se slovy: “To je teda hyperkinetika” a s kroucením hlavy pokračuje v psaní.
Situace se dost vyhrotila na podzim, kdy měl Vítek epileptický záchvat. Po tomto zážitku jsem se opět dostala do stavu “neustále ve střehu”, kdy mě vyděsil každý zvuk, Vítka jsem pořád kontrolovala, budila se ze spaní a bála se, že se to bude opakovat.
Dneska už se moje hypervigilance výrazně snížila. Na epilepsii má Vítek léky a záchvat už se neopakoval. Venku nebo v obchodě už mi neutíká. Spolupracuje. Nikde ho nelovím ani nesundavám. Přesto pořád analyzuji situaci, abych předešla případným afektům. Hlídám, jestli je situace dostatečně bezpečná a Vítek neměl potřebu bojovat.
Někdy to vypadá, že matky autistů přehání, všechno moc řeší, zasahují dříve, než je potřeba. To není kontrola, ale nutnost.
Jak se u vás projevuje hypervigilance?
Diskuse k příspěvku je na FB — odkaz na příspěvek
