Na nedávném online setkání jsem vysvětlovala jedné mamince, že je důležité vytvořit si se svým autistou vztah.
Zdá se samozřejmé, že přeci máme vztah jako rodič a dítě prostě od narození. Ale u autistů to nemusí být samozřejmost. Často jsou ve svém světě, odpojení od ostatních lidí, včetně svých rodičů.
U Vítka to tak bylo. Jako malý nás ignoroval. Byli jsme jen obtížný hmyz, který po něm akorát pořád něco chtěl.
Vytvořít si vztah trvalo roky. Klíčem je společná radost, smích, hezké chvíle, pocit bezpečí a jistoty.
A pak do toho přijde afekt. Tedy velká emocionální bouře, kdy i kvůli zdánlivé maličkosti dítě bojuje o život a zapojí všechny své zbraně.
Po takovém afektu cítím vždy velký propad. U sebe. Přichází obavy z budoucnosti, otázky, jestli to ještě zvládnu, je pak pro mě těžké pokračovat v bezpečném vztahu i třeba hodiny po tom, co afekt dávno odezněl.
Večer, když Vítka ukládám, tak je najednou pro mě těžké ho pohladit a říct, že je šikovný chlapeček a že ho mám ráda, tak jako obvykle. Nedokážu úplně pustit z hlavy to, co se stalo.
Vítek vypadá, že už o ničem neví. Žije přítomností. Nevrací se k tomu, co bylo a nestará se o to, co bude.
Důležité je jen to, co je teď.
No a to je tedy pro mne velká lekce. Oddělit to, co bylo a nevracet se k tomu. Žít v přítomnosti. Teď zrovna je vše v pořádku a na tom jediném záleží.
Tento příspěvek získal na FB hodně reakcí, protože se v tom rodiče dost poznávali. Diskusi si můžete přečíst pod příspěvkem zde: odkaz na příspěvek
