Vítek nemluví vůbec, rozumí omezeně a nepodařila se alternativní komunikace, takže nemá moc možností, jak vyjádřit svoje potřeby.
Před lety jsem šla do mrazáku, že mu udělám hranolky, jenže mě zastavila možnost volby. Byly tam hranolky, vlnky a krokety. Všechno má Vítek rád, ale já v tu chvíli nevěděla, co vlastně pro něj vybrat. Všechno by bylo v pořádku, on by to snědl.
Jenže mě v tu chvíli přepadla lítost, že neustále za něj vybírá a rozhoduje někdo jiný, ale on by třeba přeci jen radši upřednostnil jen jednu z těch možností.
Tak jsem ho zavolala a zkusila experiment. Věděla jsem, že Vítek nebude vědět, co po něm chci, ale vyndala jsem na stůl tři pytlíčky, pojmenovala je, ukázala a pak jsem se ho zeptala, co by chtěl.
Dneska už máme tuto situaci mockrát prožitou a on ví. Tenkrát to ale bylo poprvé. Koukal, nechápal, podal mi pytlíček, který byl první po ruce. Ale následně viděl, že ten jsem použila a nasypala hranolky do horkovzdušné trouby. Zbytek uklidila. Tato situace se ještě několikrát zopakovala, než došlo ke spojení výběru a následku.
Od té doby mu dávám na výběr vždy, když to jen jde.
To, jak v jeho světě pořád někdo rozhoduje za něj, tak možnost volby mu přináší sebevědomí, spokojenost, že na jeho názoru záleží, a to zase zlepšuje vztah mezi námi.
