Když lidi poprvé slyší, že mám doma autistu, tak všichni do jednoho mi řeknou: “Já vás tak obdivuju”
A já udiveně koukám a nikdy nevím, co říct. Odpovídám: “No, víte, nemám na výběr”. Dneska je Vítkovi 14 roků a zrovna mi někdo znovu tuto větu zopakoval.
A ze mě vylítla úplně jiná odpověď:
“Ano, já kolikrát taky sama sebe obdivuju”
- že vůbec ráno vylezu z postele a jdu do toho znovu
- že stále cítím radost ze života
- že vidím smysl v tom, Vítka zapojovat do běžného života
- že jsem to nevzdala
- že hraju dál s těma rozdanýma kartama
- že mám dost síly podporovat druhé
- že zase podám Vítkovi ruku, i když mě krátce předtím poškrábal do krve a vytrhal vlasy
Když to shrnu, tak klidně můžeme na tu větu s úsměvem odpovědět: “Ano, děkuji”
Jsem si jistá, že i vy se můžete za spoustu věcí obdivovat, co byste zmínili?
